Využití ultrafialového světla ve zdravotnictví

cleo-hpa-400s-919220245.jpg

Podobně jako světlo infračervené, ani světlo ultrafialové není vidět. Jedná se o druh elektromagnetického záření, které má vlnovou délku menší než viditelné světlo. Označuje se také zkratkou UV, která pochází z anglického označení UltraViolet.


Lidské oko ultrafialové světlo sice nerozezná, ale existují živočichové, kteří ho vnímat dokážou, například ptáci, plazi nebo některý hmyz.

Přirozeným původem UV světla je sluneční záření, ale člověk dnes dokáže jeho zdroje vyrobit i uměle. Ultrafialové záření vydávají různé druhy výbojek, například výbojky rtuťové, využívané v medicíně, nebo výbojky vodíkové a deuteriové, které se zase používají ve výzkumu. Vyzařují ho i xenonové lampy, elektrické oblouky, blesky a některé lasery.

Stejně jako infračervené světlo má i UV záření vliv na lidské tělo a život, a to jak pozitivní, tak negativní. Na jedné straně umožňuje fotosyntézu a spouští některé důležité chemické pochody v těle, například tvorbu vitamínu D, na straně druhé ale může při dlouhém působení poškozovat oči a kůži. Ultrafialové světlo se rozděluje podle vlnové délky do tří kategorií, UVA, UVB a UVC záření,  přičemž poslední zmíněné je považováno za nejnebezpečnější.

I nebezpečných účinků UV záření však dnes člověk dokáže využívat, konkrétně pro jeho schopnost likvidovat živé organismy. Této schopnosti se dá využít k desinfekci a sterilizaci v nemocničních zařízeních, potravinářství nebo úpravnách vody.

Sterilizaci umožňuje schopnost UV záření porušovat DNA mikroorganismů a tím zabránit jejich množení nebo je úplně zlikvidovat. Ve vzduchu i vodě dokáže ultrafialové záření ničit viry a plísně, které se v nich vyskytují.

Dezinfikování a sterilizace pomocí ultrafialového záření se v medicíně používá už od poloviny 20. století. Za využití UV záření při léčbě tuberkulózy byla dokonce udělena Nobelova cena, a to v roce 1903 dánskému lékaři Neilsi Finsenovi.